Námořní veterán Miroslav Cink chce stavět druhou Sun River 5/5 (5)

Je sobota ráno a my se naloďujeme na Sun River, experimentální solární loď. Počasí nám přeje, slunce svítí i když jsou na nebi oblaka. Loď pojede dobře. Tomu se však její kapitán Miroslav Cink směje.

„Dobře? Ta jede dobře i když je pod mrakem. Nejezdíme na slunce , ale na světlo. A ani experimentální už nejsme. Experiment byla Sun River před třemi roky.“ Opravdu. Za ty tři roky najela několik tisíc kilometrů, jak po vnitrozemských tak po mořských vodách a byla vždy spolehlivá.

„Za tu dobu ovšem veškeré technologie poněkud šly dopředu, takže je tahle kráska už poněkud zastaralá. Ale pokud by měl někdo zájem, jsem ochoten mu takovou loď postavit. A bude lepší, jak tahle, a také za podstatně nižší cenu.  Už nemusíme hledat cesty, už víme co a jak. A také je vše už dnes mnohonásobně levnější,“ říká kapitán.

Za tichého šumění elektromotorů se rozvířila voda na zádi a loď se vydala na svou plavbu z Píšťan do Roudnice nad Labem. Minuli jsme vrak technicky unikátního napůl potopeného říčního člunu u ostrova Malorka a průplavem vpluli na Labe. Zde již byl provoz poněkud větší, alespoň co se týče rekreačních plavidel.

Kapitán ukazuje stav baterií.

„Dávejte pozor, že se ani nehnou. Je tolik světla, že solární články to zvládají dobíjet. A to tady ještě běží řada dalších věci, co člověk potřebuje pro život.“ Ano, tato loď je obyvatelná se vším komfortem, který poskytuje dům, či byt. Topení, teplá voda, toaleta, sprcha, prostě kompletní domácnost.

Jak kapitán Cink říkal, trávil celý život plavbou pod plachtami. Ale v pokročilém věku již síly ubývají a náročná plachetnice je vyžaduje. Tohle je stejně tiché a ekologické jako plachetnice.

„Tady nemusím trimovat plachty, vytahovat je, spouštět, balit je. A hlavně. Tady mám kormidelnu vepředu. Vidím před sebe, což na žádné lodi není. Tedy kromě těch velkých osobáren, co tady jezdí. Podle starých zvyků se kormidelník umisťuje dozadu. Podívejte se okolo, na ty jachty, co tu jezdí.“

A opravdu. U všech sportovních, či rekreačních lodí, ale i u těch nákladních kormidelník hledí přes celý trup lodi a nevidí, co má těsně u přídě.

Tón silné lodní sirény u komory Lovosice nás probral z hovoru. Těsně za zádí máme vysoký trup nejkrásnější lodi z rodiny Viking. Viking Beyla se chystá vplout do velké komory, my jí pluli poněkud v cestě. Kapitán Cink otáčí kormidlem a Sun River pokorně uhýbá.

Litoměřice se vynořily na obzoru a tady se nám skýtá zajímavá podívaná. Pod mostem se otáčí další obr – Theodor Fontane. Chystá se zakotvit, proto staví příď proti proudu řeky. I Viking Beyla, která od Lovosic pluje v závěsu za námi, míří ke kotvišti.

Za Litoměřicemi se otvírá polabská nížina a krajina má jiný ráz. Výhledu vévodí Říp a vrcholy sopek Středohoří necháváme za zádí. Lodní kuchař, paní Cinková, připravila malé občerstvení, které přišlo k duhu.

Tichý pohon lodi nám umožňuje ještě jednu věc. Ke všem krásám plavby, díky absenci hluku můžeme zblízka pozorovat říční faunu.

Plavební komora Roudnice patří k těm nejkrásnějším co na Labi jsou. Je udržovaná, upravená. Těsně za ní spouštíme kotvy. Po vyvázání lodi se kapitán převléká v podpalubí do plavek a jde kontrolovat, zda se na lodní vrtule nenamotal nějaký vlasec.

„Oni si leckteří rybáři myslí, že řeka je jen jejich a tak návnady háží i doprostřed plavební trasy. A Jednou jsem kvůli tomu musel měnit i hřídel,“ vysvětluje kapitán své počínání.

Po dobrém obědě v jednom z místních pohostinství, se vydáváme na cestu zpět již známou krajinou. Okolo šesté hodiny večerní proplouváme zpět okolo již zmiňovaného vraku na Píšťanské jezero a vyvazujeme loď na Marině Labe. Jako poslední podívaná je montgolfiéra plující nad našimi hlavami, ale to je už příběh vzdušného a ne vodního plavectví.

Ohodnoťte, prosím, tento článek